Osov ve filmu

Naše obec je filmaři oblíbena již od první republiky, proto zde uvádíme několik příkladů a zajímavostí . Na fotografiích je možno pozorovat i změny v obci za posledních téměř sto let.

Plaché příběhy

Tři povídky podle knihy Karla Čapka Povídky z jedné a druhé kapsy

1. Rekord - Humorný příběh cihlářského dělníka, který ve vzteku dosáhl výjimečného sportovního výkonu.
2.Vražedný útok - Psychologická sonda do nitra člověka, který - ohrožen domnělým pokusem o vraždu - si uvědomuje, kolika lidem bezděčně ublížil a kolik lidí má tudíž důvod ho nenávidět.
3. Modrá chryzantéma - Rozmarná povídka o podivínském knížeti - sběrateli rostlin a o botanicky vzdělaném policejním inspektorovi.

Na prvním snímku: Správce Arnošt čeká až přijede vlak - Nádraží Osov

Na druhém snímku: Auto stojí na kolejích - Přejezd nad Osovcem "U třech lipek" 

Uličnice

 "K nejspolehlivějším kasovním trhákům hudebních divadel 30. let patřily lidové operety skladatele Járy Beneše."

Za doprovodu líbivých melodií vypráví příběh osmnáctileté továrnické dcerky Věry Janákové, po uši zamilované do slavného letce Jiřího Málka. Zná ho sice pouze z fotografie, ale i to jí stačí k tomu, aby utekla z penzionátu a vydala se za ním. Na místě zjistí, že staří Málkovi právě očekávají příjezd dívenky ze sirotčince, z níž hodlají vychovat budoucí Jiřího ženu. Podnikavá Věra nelení a hbitě se převlékne za třináctiletého žabce...

Na snímcích Zámek Osov v roce 1936

Kořeny zla

Zpráva o filmování na zámku - Kořeny zla (Původ zla)

Vyprávění naší kronikářky

 V první polovině března roku 2003 přijel do Osova americký filmový štáb, aby tu pro společnost CBS  vyrobil část dvoudílného televizního filmu The Origin Of Evil (Kořeny zla), popisujícího cestu Adolfa Hitlera k neomezené moci. Hollywoodský režisér Christian Duguay už v Čechách točil Johanku z Arcu, slavnými jmény oplývá i herecké obsazení - v titulní roli Robert Carlyle, v roli prezidenta Hindenburga Peter O´Toole.   Filmování  bylo  stanoveno na úterý jedenáctého a předcházela mu poměrně náročná úprava části zámeckého interiéru.  Kromě jiného zde byly zrestaurovány parkety, obnoven krb a pořízeny nové nátěry stěn a dveří.  Když byl ve finále rozestavěn dovezený nábytek, člověk si tu připadal jak v jiném světě. Stačilo ale vyjít do chodby a vrátili  jste se zpátky do domova důchodců i s jeho typickou vůní. Uvnitř i venku byly k vidění nejrůznější filmařské potřeby a na značné ploše zámeckého parku stála auta, kamióny a karavany. Posléze i staré kolo mé matky, na kterém jsem přijela já s úmyslem obhlédnout situaci a pořídit snímky právě zrekonstruovaných pokojů. Opřela jsem kolo o kaštan a statečně jsem vkráčela dovnitř, kde jsem se mínila vloudit právě do těch krásných prostor. Oblečena jsem byla v pěkné modré tepláky a triko s obrázkem. Fakt mi to slušelo. Nikdo si mě nevšímal, až na jednoho pána, který  mi sdělil, že pan režisér ze mě bude mít radost. Nevím, jestli anglicky mluvící muž, který mě přišel vyhnat, byl pan režisér, každopádně žádnou radost neměl a houževnatě mi bránil  ve vstupu. Bylo mi líto odejít s prázdnou, začala jsem proto svou strašlivou angličtinou vysvětlovat, že jsem místní kronikářka. Ale buď v Americe nemají kronikářky, nebo jsem řekla něco jiného. Na pána to rozhodně neudělalo velký dojem a ani pak nejevil  žádnou snahu odblokovat mi cestu. Jelikož jsem zarytě odmítala porozumět, přivolal na pomoc tlumočníka. Teprve když uslyšel důvod mé návštěvy v důvěryhodné angličtině, zatvrzelý obránce zámku konečně uhnul a dovolil mi vstoupit. To, co jsem uviděla, byla opravdová nádhera. Napadlo mě, jak krásně asi vypadal celý objekt kdysi dávno, za šťastných let pana rady Palivce. První pokoj s bílými kachlovými kamny a růžovými stěnami, vybavený bílým nábytkem, byl připravený pro Hitlerovu družku Evu Braunovou. Odtud se prošlo do tmavě laděné Hitlerovy pracovny, kde se nacházel opět odkrytý a nově vykachlíkovaný krb. Za protějšími dveřmi byl ještě jeden pokojík, ale tlumočník mě již opustil a mé jazykové vybavení mi neumožnilo zjistit, nač tato stylově zařízená místnůstka vlastně je. Co jsem ovšem pochopila velice rychle a bez  tlumočníka, byl důrazný zákaz fotografování přítomných osob. Rozhodla jsem se toto nařízení opominout, protože dobře vím z televize, že zdatného fotoreportéra nic neodradí. Snažila jsem se rychle zdokumentovat vzhled pokojů a hned poté jsem mínila zaměřit se na tvůrce.  Když konečně nastala ta slavná chvíle, odvážně jsem zamířila objektiv na pana režiséra, předstíraje, že mě zajímá lustr. A co se stalo, když jsem zmáčkla spoušť? Nic. Aparát nevykazoval sebemenší známky života. Nebylo možné fláknout s ním o podlahu, neboť je majetkem obce. I tu jsem si vzpomněla na liščí ocas a ebonitovou tyč a k nesmírnému údivu super technicky vybaveného okolí jsem bleskurychle vyrvala z přístroje baterky a začala je sveřepě třít dlaněmi. A přátelé, výsledek se dostavil. Baterky vložené zpět skutečně dokázaly udělat snímek režiséra. Sice jen jeden a navíc zezadu, ale řekněte, není to úžasné? Pak už jsem jen slušně  poděkovala za laskavost a vyšla ven. Na čerstvém vzduchu se přístroj zřetelně vzpamatoval a opět začal normálně fungovat. Tak jsem si ještě vyfotila stromy. Ač bez listí, jsou pořád krásné. Druhý den odpoledne už byl park prázdný, bez aut, bez stožárů s mohutnými reflektory, pokoje bez nábytku a bez lidí. Všechno bylo natočeno skutečně podle plánu během jednoho jediného dne. Film, který varuje před soustředěním  moci v rukou nekontrolovatelného člověka později odvysílala i Česká televize.

Ceremoniář

Český film scenáristky Evy Kantůrkové a režiséra Jiřího Věrčáka je černou komedií nebo (chcete-li) politickým thrillerem v ryze českém pojetí. 

Na prvním snímku: Zámek Osov v roce 1996

Na druhém snímku: Kostel Osov 

Bakaláři

Příběh vypráví o železničáři, kterému zemřel otec a on si veze jeho urnu. Vše se odehrává o Štědrém dnu. Shodou nepříznivých náhod dojde k tomu, že urna se vysype přímo ve vagónu. Nakonec syn udělá zemřelému otci, který strávil celý život službou na kolejích, ve vlaku malou tryznu a je přesvědčený, že tátovi nahoře se to moc líbí.  Hrají Jaroslav Satoranský, Pavel Vondruška ad. Natáčelo se na nádraží v Osově.

 Pět mrtvých psů

Detektivní tým od Nejsvětější Trojice vedený Marií Výrovou (Klára Melíšková) je přivolán k neobvyklému případu.  
Ze zoologické zahrady v Olomouci totiž záhadně zmizeli tři medvědi. Během nočního přepadení ostrahy organizovanou skupinou maskovaných pachatelů navíc zemřel vrátný. Okamžitě se tak rozjede rozsáhlé pátrání po možných motivech bizarní loupeže velkých šelem. Stopy vedou k nelegálním obchodníkům se vzácnými zvířaty a černému trhu s produkty tradiční asijské medicíny. Prověřováni jsou zejména zaměstnanci zoologické zahrady, u kterých existuje podezření z napojení na další organizovaný zločin. Ve chvíli, kdy se začne kolem podezřelých stahovat smyčka, však dojde k další, tentokrát úkladné vraždě jednoho ze spolupachatelů. Spletitý příběh nelegálního kšeftování se zvířaty, jejich týrání, ale také vražedných útoků se velmi osobně dotkne jednoho člena týmu.

Film natočil Jan Hřebejk v roce 2016, natáčelo se na Obecním úřadě a v prostorách Základní školy, děti byly pozvány na exkurzi do České televize.