Snad nejvýraznější postava Osova 20. století. Narodil se v roce 1882 Josefu Palivci, který byl vrchním nadkoním u Colloredo Mansfelda, a Marii roz. Muchové. Měl devět sourozenců, dvě sestry zemřely již v dětském věku. Mimořádnou osobností byl i jeho bratr Josef, nadaný filozof, překladatel a diplomat, jehož druhou manželkou se stala Helena Koželuhová-Čapková, sestra Karla Čapka.

   Prvorozený Václav vystudoval obchodní školu v Praze a následně získal místo na dobříšském panství u Colloredo Mansfelda, který si ho velmi oblíbil. Aby mu pomohl v kariéře, pověřil teprve devatenáctiletého mladíka správou pily v Kařízku. Václav bezezbytku využil nabízené šance a díky svým výjimečným schopnostem postupně během následujících deseti let spravoval většinu knížecích pil, rybníků a pivovarů. Ještě mu nebylo celých třicet let a stal se generálním ředitelem Středočeské dřevařské společnosti v Praze. Jeho kariéra šla závratně nahoru. Po první světové válce se stal generálním ředitelem Dobříšských železáren se sídlem ve Staré Huti. Za velké kalamity ve 20. letech, kdy lesy byly napadeny mniškou, podařilo se mu výhodně prodat dřevo do Francie a získat tím značné finanční prostředky.

   Když proběhla pozemková reforma, měl z titulu tzv. poškozence možnost koupit v roce 1927 Kozí Hory na Dobříšsku a v roce 1930 získal od Schwarzenbergů osovské panství, což bylo vlastně také zbytkové jmění.

   Od 1.11.1930 odkoupil od Eleonory Kinské Schwarzenbergové tyto objekty:
   Zámek s parkem, cukrovar s přilehlými zahradami, ovocnou školku, zelinářskou zahradu, bažantnici s přilehlými trávníky a 2 díly polí u sv. Jana, dvůr Housinu. Dále lesní revír Osov s lesní správou ve Velkém Chlumci, lesní revír Housina s lesní správou v Lážovicích s přilehlým lesíkem a loukou, hájovny Muchov, Vižina, Housina, Kluk, Běštín. Dále v Osově čp. 3,4,5,18,52,62, v Nových Dvorech čp. 3, v Neumětelích čp. 160. Rybník pod hřitovem, u bžantnice v Osovci a 3 nad Osovem.

   Za jeho éry se osovský zámek stal jakýmsi kulturním centrem, neboť byl člověkem velice vzdělaným a velmi se zajímal o společenské dění. Díky sňatku Josefa Palivce s Helenou Čapkovou Koželuhovou k nejbližším přátelům Václava Palivce patřil i Karel Čapek, jak můžeme vyčíst z nejrůznějších písemností, především ze vzpomínek Olgy Scheinpflugové. Při příležitosti jejich sňatku věnoval jim Václav Palivec k doživotnímu užívání Strž u Dobříše. (A nakonec to byl také on, kdo o pár roků později vedl herečku za Čapkovou rakví na Vyšehradský hřbitov.)

   Manželé Čapkovi si Strž převelice oblíbili, stejně jako výlety ke svému švagrovi do Osova. Jezdívalo sem skutečně mnoho vzácných hostů: významní umělci té doby, spisovatelé, novinář Ferdinand Peroutka, sochař Karel Dvořák s chotí Leopoldou Dostálovou, řada slavných herců a hereček, jako například Hugo Haas či Adina Mandlová, také Jiřina Štěpničková a právě na osovském zámku a v parku režisér Slavínský natočil film Uličnice s plejádou filmových hvězd, jakými dozajista byli Jindřich Plachta, Věra Ferbasová, Ladislav Pešek, Stanislav Neumann, Jiří Doležal, Světla Svozilová a mnozí další.

   Tento mecenáš české kultury nezapomínal ani na místní obyvatele, které často štědře obdarovával: "V. Palivec věnoval na chudé obcí obnos 6.000 K. Rok 1940." To je alespoň jedna ukázka z mnoha podobných, jak je zaznamenal osovský kronikář. Jako patron zdejšího kostela financoval rovněž jeho nákladné opravy.

   Nikdy se neoženil a byl bezdětný, přesto nebyl samotář. Dokázal kolem sebe soustředit své příbuzné, kteří mu nahrazovali rodinu. On ctil rodovou tradici a fungující rodinu pokládal za základ státu.

   V době německé okupace musel odevzdat Němcům velkostatek i zámek, nicméně v něm mu byl alespoň ponechán byt. V roce 1942 byl jmenován čestným občanem obce Osova.

   Po znárodnění v roce 1948 měl možnost finančního zajištění v cizině, kam odešla spousta jeho přátel a známých. Protože měl kontakty s Janem Masarykem, byl dobře obeznámen se závažností doby, ale byl ochoten odejít jen na základě vystěhovaleckého pasu. Ten ovšem nikdy nedostal. Takto byl zbaven veškerého majetku a odsunut do budovy zvané "fořtant", zcela nevhodné k obývání, jelikož zde nebyla ani elektřina. I když nakonec bydlel osamocen v prostředí více než skromném, nesl tento svůj úděl velice statečně, aniž by pozbyl svého šarmu a noblesy, když chodíval na každodenní procházky nikoliv už jako majitel panství, nýbrž coby jeden z nejchudších. "Já jsem z ničeho začal, z ničeho končím." To bylo jeho krédo. Do nehostinného fořtantu za ním pravidelně dojížděla a pomáhala mu s domácností sestra Ema Valentová. V roce 1964 odjel do Prahy k neteři Haně Valentové-Zwingerové, v jejíž rodině asi po půl roce zemřel. Jeho pohřbu v Praze se zúčastnila i osovská delegace.

   Ze vzpomínek paní Anny Andělové-Žingorové:

   Celý rok jsem žila na zámku v Osově u strýčka a tetičky Vokáčových. Strýček topil v celém zámku a rajtoval koně. Byl výborný jezdec, ale pokud vím, o panu radovi jako o jezdci se moc pochvalně nevyjadřoval.
   S komorníkem panem Jetelem také uklízel. Ti dva byli veškeré mužské služebnictvo v zámku.
   Pak tu byla kuchařka, služka Mařenka a jako majordómus slečna Černohorská, která sestavovala hostiny. Vychovatelka měla na starosti dvě neteře pana rady, Milenu a Haničku, dcerky od jeho sestry, které u něho na zámku bydlely. S děvčaty jsem občas byla pozvaná do pracovny. Pan rada se na nás občas chodil dívat, když jsme si hrály. K dívkám Valentovým měl krásný vztah. Nevěděl, co by jim koupil. Jednou jim dokonce dal darem poníka Petra i s bryčkou.
   Můj strýček byl taková Máry pro všechno. Vyvařoval paroží, dával je na desky - dalo mu to spoustu práce. Protože se rád napil, tetička mu vyhrožovala, že přijde o místo. Ale pan rada mu všechno toleroval. Totiž strýček neodbyl žádnou práci a to na něm pan rada oceňoval. On byl člověk velice pozorný. Nikdy nezapomněl na svátky a na narozeniny. Strýčkovi vždycky říkával: "Oba jsme Václavové". Nezažila jsem, aby někdy služebnictvu řekl něco hrubého. K tomu on se nikdy nesnížil.
   Na Vánoce jsem tam byla dvakrát. Ten rok, kdy jsem v zámku bydlela, dostalo služebnictvo lišku na krk.    Vánoce tu bývaly překrásné. Byly pozvány všechny děti z osovské školy. Hned po příchodu jsme dostali vařenou čokoládu. Všude bylo plno pečiva. Každé dítě dostalo cukroví na stromeček, všechny možné druhy ořechů, pomeranče, jablka - to co se dávalo jako koleda. Kdo byl nemajetný, dostal boty, ponožky a rukavice. Staří lidé dostávali od pana rady 200 nebo 300 korun. On to dělal vždycky, i když nemusel. Nebyl tím nikomu povinován. Pan rada scházel po schodech do sálu nádherně oblečený, slušelo mu to, byl to chlap jako jedle. Tolik jsme se na vánoce v zámku vždycky těšili a pokaždé jsme hned chtěli vědět, jestli tomu tak bude i za rok."

A jedna zkušenost pana Tomáše Mandy, osovského regenschoriho:

   "Rada Palivec měl patronát nad osovským kostelem. Já jako zdejší varhaník jsem měl takový zvyk posílat mu gratulace ke každým jeho narozeninám a svátkům. Pak se mi stal velmi vážný úraz na ruce, což bylo pro mě, který jsem v té době hrál nejen na varhany, ale především na housle, velice zlé. Rada Palivec, který se o tom dověděl, prostřednictvím své hospodyně mi zařídil audienci u odborného lékaře v Praze, aby se zjistilo, zda by mi šla na ruce udělat plastika. Tento lékař mě doporučil k vynikajícímu plastickému chirurgovi Zahradníčkovi, který mi udělal první operaci. Byla úspěšná a od té doby jsem mohl zavírat prsty. Na druhou operaci jsem bohužel z vážných osobních důvodů již nešel a dodnes toho lituji. Toto je tedy má osobní zkušenost s Václavem Palivcem."